Home About us Products Services Contact us Bookmark
:: wikimiki.org ::
Pinus Nigra

Pinus nigra

Borovice černá (Pinus nigra) je statný jehličnatý strom s původním areálem výskytu v jižní Evropě a Středomoří, nižších polohách Alp, Malé Asii a severní Africe. Obzvláště se jí daří na slunných vápenatých stráních, ale podobně jako borovice lesní má velmi nevyhraněné požadavky krom světlomilnosti, liší se od ní vyššími nároky na teplo. Roste ve výškách pod 2000 metrů, obvyklé rozpětí je 250-1600 m. n. m. V České republice je nepůvodní, v teplých nížinách (NP Podyjí) místy vytlačuje původní borovici lesní. Vyskytuje se ve třech poddruzích a mnoha varietách.

Vzhled

Statný strom dorůstající až 55 metrů. Kůra je šedočerná až žlutohnědá, kořenový systém je založen na mohutném hlavním koření jdoucím do hloubky. Tmavě zelené 8-15 cm dlouhé jehlice vyrůstají z brachyblastů ve svazečcích po dvou. Ve Střední Evropě kvete v květnu až červenci. Samčí šištice jsou válcovité a žlutavé, samičí šištice karmínově červené až nafialovělé, po třech letech dozrávají v přisedlé vejčité šišky zhruba 8 cm veliké.

Poddruhy a variety

Druh je rozdělen do tří poddruhů, které se dále různí na variety:
- Pinus nigra nigra (Borovice černá pravá), která zahrnuje východní část areálu, od Rakouska po Turecko

  - Pinus nigra nigra, var. nigra (rakouská borovice černá)

  - Pinus nigra nigra, var. caramanica (turecká borovice černá)

  - Pinus nigra nigra, var. pallasiana

- Pinus nigra salzmannii, která zahrnuje západní část areálu od Apeninského polostrova po Španělsko

  - Pinus nigra salzmannii, var. salzmannii
  - Pinus nigra salzmannii, var. mauretanica (populace borovice černé v pohoří Atlas

- Pinus nigra laricio (v taxonomii anglicky mluvících zemí uváděna jako var. corsicana u Pinus nigra salzmannii, vyskytuje se na Korsice a jihu Apeninského polostrova

Využití

V České republice představuje důležitou náhradní dřevinu vysazovanou na suchých a teplých stanovištích ohrožených průmyslovým znečištěním. Dřevo je podobné jako u borovice lesní. Pro sukovitost není vhodné k výrobě nábytku, používá se jako topivo, stavební materiál nebo surovina pro výrobu celulózy. Též bývá vysazována jako okrasný strom v parcích a zahradách. Kategorie:Stromy Kategorie:Borovicovité

Strom

Strom je růstová forma vyšších rostlin. Prýt (nadzemní část) stromu se skládá z kmene, který se v určité výšce nad zemí dělí na jednotlivé větve (na rozdíl od keře, kde k větvení dochází již u země, nebo těsně nad zemí). Horní část stromu, kde dochází k větvení, se nazývá koruna.

Vnitřní stavba kmene

Na povrchu stromu je kůra, která může mít různou podobu, od tenké několikamilimetrové, až po rozbrázděnou mnohavrstevnou kůru, která se postupně odlupuje. Takto rozbrázděná kůra se nazývá borka. Pod kůrou se nachází lýko, které je v podstatě jedinou živou částí kmene. Lýkem prochází sítkovice, které rozvádí organické látky po celé rostlině. Největší část kmene je vyplněna dřevem, což je v podstatě mrtvá hmota cév, skládající se z celulózy a ligninu. Mezi lýkem a dřevní částí se nalézá kambium, které se významně podílí na růstu kmene.

Růst stromu

Strom roste do délky běžným prodlužovacím růstem. Jeho zvláštností je růst do šířky. Při něm dochází k sekundárnímu tloustnutí. Při sekundárním tloustnutí se uplatňuje dva druhy pletiv, sekundárních meristémů - kambium a felogén. Kambium se zakládá jako prstenec meristematických buněk, které se nacházejí jak v cévních svazcích (tzv. fascikulární kambium - odděluje vnější lýkovou a vnitřní dřevní část cévního svazku), tak mimo ně (interfascikulární kambium). Tloustnutí se děje tak, že fascikulární kambium produkuje směrem ven lýko (sekundární floém) a směrem do centra kmene dřevo (sekundární xylém). Tato produkce se děje především na jaře (v dřevní části vznikají řidší cévy o větším průměru - světlejší zbarvení), o něco pomaleji pak v létě (hustší cévy o menším průměru - tmavší zbarvení), na podzim a v zimě ustává, čímž se vytváří charakteristické útvary, tzv. letokruhy. Felogén se nachází na povrchu lýkové části a také produkuje buňky ven i dovnitř. Směren ven jde o buňky korku (felému), směrem dovnitř pak buňky felodermu, které obsahují chloroplasty. Buňky nad felogénem postupně odumírají, neboť vznikající korek jim zamezí v přístupu živin (které se k nim ze sítkovic a cév nedostanou).

Zařazení v rostlinné taxonomii

Mezi stromy jsou v současné době takřka výhradně pouze rostliny krytosemenné dvouděložné (Magnoliopsida) a nahosemenné (zde jde výhradně o dřeviny) - jinany (Gingkoopsida, jediný druh) a jehličnany (Pinopsida). Stromové formy vytváří i třída cykasů (Cycadopsida), která dominovala ve druhohorách a v současné době je její druhové spektrum výrazně omezeno. Jednoděložné rostliny (Liliopsida) druhotného tloustnutí schopné nejsou, dřevnatění u palem je projevem primárního tloustnutí. Stromy jsou obecně více zastoupeny mezi tropickými druhy a mezi vývojově primitivnějšími čeleděmi. Stromové formy vytvářely v minulosti i četní zástupci výtrusných rostlin - plavuně, přesličky, kapradiny. Z jejich zuhelnatělých kmenů vzniklo černé uhlí. Do současnosti přežilo jen několik rodů stromových kapradin, např. r. Cyathea nebo r. Dicksonia.

Ekologická funkce

Stromy jsou dominantní růstovou formou většiny přírodních ekosystémů. Například v ČR by přirozená vegetace bez vlivu člověka byla tvořena z 99 % lesními porosty. Množství stromů na planetě Zemi bylo prudce sníženo člověkem především kvůli zemědělství a využití dřeva pro průmysl a na palivo. Stromy mají výrazný vliv především na:
- propustnost slunečního záření, v porostech se stromovým patrem je podíl dopadajícího záření oproti nezastíněným porostům snížena cca na 1/10 (v tropickém deštném pralese až na 1/50)
- bilanci uhlíku v přírodě (ten se akumuluje v jejich dřevě)
- koloběh vody (výpar ze stromů výrazně posiluje podíl vody procházející malým koloběhem vody oproti velkému koloběhu)
- fyzikálně-chemické vlastnosti půdy, tedy např.:
  - vylučování cizorodých látek - alelopatie
  - spad listů či jehlic - ovlivnění pH, rychlosti dekompozice
  - růst kořenů - vyčerpání živin či vody (tzv. biologické meliorace, hojně využívané v lesnictví)
- celkový vliv na faunu a flóru v okolí

Kulturní a estetický význam

Stromy mají díky své dlouhověkosti a velikosti odedávna význam jako duchovní symboly, kulturní památky i jako orientační body. Řada primitivních náboženství využívá v nějaké míře stromy. Odedávna se stromy vysazují podél významných stezek, na rozcestích, u drobných sakrálních staveb (kapličky, křížky, kostelíky). Již od středověku byly zakládány parky, v nichž byly vysazovány různé původní i nepůvodní druhy stromů, včetně speciálně vyšlechtěných kultivarů. Stromy (především duby) na hrázích rybníků pomáhají zpevňovat svými kořeny těleso hráze. Liniové výsadby stromů se často využívají k pohledovému oddělení různých částí kulturní krajiny, ale také se podílejí na omezení hluku a znečištění. V rovné krajině pak plní funkci jako větrolamy.

Ochrana stromů

Vlastník pozemku smí pokácet strom, jehož obvod nepřesahuje 80 cm. U větších stromů musí žádat o povolení obecní úřad. Výjimkou je situace, kdy strom je prokazatelně zcela uschlý, ohrožuje životy či zdraví lidí či ohrožuje majetek. V takovém případě lze strom pokácet ihned, ovšem je nutné strom před pokácením zdokumentovat a do 15 dnů pokácení ohlásit obecnímu úřadu, který může případně rozhodnout o jeho neoprávněnosti. Významné stromy může obecní úřad vyhlásit za památný strom, takto je možno vyhlásit i celou alej či stromořadí. Nelesní zeleň se často stává součástí územních systémů ekologické stability (především biokoridorů), popřípadě významných krajinných prvků. Ochrana lesních stromů je zajištěna především pomocí lesního zákona. Navíc každý les je ze zákona o ochraně přírody a krajiny významným krajinným prvkem.

Pár čísel

Stáří

Stromy jsou z hlediska životní formy fanerofyty, tj. nepříznivé období (zimu) přežívají pomocí pupenů uložených vysoko nad povrchem země. Stromy jsou rostliny vytrvalé a zpravidla velice dlouhověké, většina druhů stromů je schopna se dožít několika set let. Rekordmanem je borovice osinatá (Pinus aristata), jejíž stáří bylo stanoveno na 4 767 let. V českých zemích je nejvíce dlouhověkým druhem tis červený (Taxus baccata), který se může dožít i přes 1 000 let. Naopak krátkověké jsou některé druhy pionýrských dřevin, např. bříza bělokorá (Betula pendula) se jen málokdy dožije přes 70 let.

Rozměry

Výška stromů se pohybuje od několika metrů po více než 100 metrů. Nejvyšším stromem je sekvoje vždyzelená (Sequoia sempervirens) "Stratosphere Giant" v Kalifornii s výškou 112 m. Strom s největším objemem je sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum) "General Sherman" v Národním parku Sequoia v USA, který dosahuje objemu 1 473,4 m³, výšky 83,8 m, jeho průměr u země je přes 11 m a průměr hlavní větve je 2,1 m. Strom, který dosáhl největšího známého obvodu kmene na světě, je Castagno dei Cento Cavalli, rostoucí v městečku Sant'Alfio na Sicílii. V roce 1780 mu byl naměřen obvod 57,9 m. V současnosti je jeho kmen rozdělený na tři části, ale stále je vitální. Nejvyšším českým stromem byl Král smrků v Boubínském pralese. Tento strom měl před svým pádem výšku 57,2 m a objem téměř 30 m³. Nejmenší známý kvetoucí strom je asi jedinec druhu Monanthes polyphylla, který je vysoký 1,8 cm [http://zpravy.idnes.cz/zajimavosti.asp?r=zajimavosti&c=A050916_105131_zajimavosti_miz].

Metabolismus

Stromy s ohledem na své velké rozměry mají rovněž poměrně intenzivní metabolismus. Např. průměrně vzrostlý stoletý soliterní strom za jeden letní den vyprodukuje při fotosyntéze asi 1 000 litrů kyslíku (člověk za stejné období spotřebuje při dýchání asi 300 litrů). Díky potřebě chlazení tentýž strom odpaří za den přes 100 litrů vody, což odpovídá energii asi 70 kWh (která se promění ve vodní páru místo v teplo - lze tedy říct, že funguje stejně účinně jako klimatizační jednotka o výkonu 3 až 5 kW).

Podívejte se též na


- Keř
- Bylina
- Les
- Dřevo Kategorie:Stromy ja:木 ms:Pokok simple:Tree th:ต้นไม้

Evropa

Tento článek je o kontinentu. O Jupiterově měsíci si můžete číst zde. Evropa je s 10 532 000 km² malý světadíl (pouze Austrálie je menší), avšak velmi hustě zalidněný – v roce 2000 měla 729 000 000 obyvatel. Mluví se zde 209 různými jazyky ze 6 jazykových rodin; naprostá většina mluvčích však připadá na jazyky indoevropské. Historicky a kulturně měla Evropa veliký vliv na světovou civilizaci a běh světových dějin. Na severu Evropu ohraničuje Severní ledový oceán, na východě pohoří Ural a řeka Ural, na jihovýchodě Kaspické moře, řeky Kuma a Manyč (popř. pohoří Kavkaz) a Černé moře, na jihu Středozemní moře a na západě Atlantský oceán.

Přírodní podmínky

Obrys Evropy je nejčlenitější ze všech světadílů; pobřeží dosahuje délky přes 37 000 km a poloostrovy a ostrovy představují 34 % rozlohy Evropy. Většinu území zaujímají nížiny (43 %) a pahorkatiny; na velehory přes 2 000 m výšky připadají jen 2 % plochy. Evropa je tak s průměrnou nadmořskou výškou 292 m spolu s Austrálií nejníže položeným kontinentem. Nejvyšším bodem je Mont Blanc (4 807 m) v Alpách na pomezí Francie a Itálie, nejníže se pak nachází hladina Kaspického moře (28 m pod hladinou světového oceánu). V okrajových částech Evropy, zejména na Islandu a v jižní Itálii stále probíhá vulkanická činnost; ze známých sopek stojí za zmínku Hekla, Vesuv, Etna, či Stromboli. Větší část Evropy spadá do oblasti mírného podnebí; jižní Evropa má klima subtropické (středomořské), nejzašší severovýchod Evropy a ostrovy dále k severu pak má podnebí polární (arktické). Z evropské pevniny bývá nejtepleji v létě na jihozápadě ve Španělsku (teplotní rekord Sevilla +47 °C), nejchladněji v zimě na sverovýchodě v Rusku (Pustozersk -58 °C). To jsou však extrémy a vcelku platí, že podnebí Evropy je díky převládajícímu západnímu proudění od Atlantského oceánu znatelně teplejší a mírnější, než by odpovídalo její zeměpisné šířce. Největším množstvím srážek se vyznačují návětrné horské a přímořské oblasti, zejména při západním pobřeží. Vůbec nejdeštivějším místem je Boka Kotorská v Černé Hoře (průměrný roční úhrn 4 600 mm), ale zpravidla se roční množství srážek ve vnitrozemí střední Evropy pohybuje od 500 do 800 mm. Evropa tvoří západní pětinu superkontinentu Eurasie, zbytek připadá Asii. Evropa a Asie jsou rozlišovány spíše z historických a kulturních než z fyzicko-zeměpisných důvodů. Hranice mezi nimi je z větší části umělá. Tradičně se za ni považují mj. řeky Kuma a Manyč v nížině na sever od Kavkazu, což znamená, že celý Kavkaz včetně ruského severního podhůří už leží v Asii. Alternativně se nabízí vést hranici po hlavním hřebenu Kavkazu (popř. po hranici Ruska s Gruzií a Ázerbájdžánem), což také svého času předkládali sovětští zeměpisci - nejvyšší horou Evropy by pak totiž nebyl Mont Blanc v Alpách, ale Elbrus (5 642 m) na Kavkaze.

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Evropy Evropa má po dlouhou dobu velký kulturní a politický vliv, už od doby bronzové. Obecně se soudí, že západní kultura pochází ze starověkého Řecka a Římské říše. Ta ovládala po mnoho staletí téměř celý kontinent. Po pádu Římské říše v Evropě dlouho trvalo období stagnace, známé jako temný středověk. Toto období ukončila renesance, která znamenala dobu objevů a zkoumání. Od 15. stol. vytvářely země jako Španělsko, Portugalsko, Francie nebo Anglie velké koloniální panství s rozsáhlými državami v Africe, Americe a Asii. Průmyslová revoluce v Evropě propukla v 18. stol. a znamenala ještě větší blahobyt, který způsobil velký nárůst obyvatelstva. Po druhé světové válce během studené války byla Evropa rozdělena na dva významné politické a ekonomické bloky: socialistický blok ve východní Evropě a na kapitalistické země v západní Evropě. Východní blok se rozpadl na konci 80. let.

Státy

Evropa má 44 nezávislých zemí: S výjimkou Běloruska a Vatikánuu jsou všechny evropské země členy Rady Evropy. Nejvýznamnějším politickým uskupením současné Evropy je potom Evropská unie sdružující 24 evropských zemí a Kypr, který je geograficky přičítán převážně Asii, politicky, historicky a kulturně pak spíše Evropě.

Části Evropy


- Střední Evropa
- Východní Evropa
- Západní Evropa
- Severní Evropa
- Jižní Evropa
- Jihovýchodní Evropa Další:
- Balkán
- Benelux
- Britské ostrovy
- Skandinávie
- Višegrádská skupina

Satelitní pohled

Višegrádská skupina

Viz také


- seznam bývalých států v Evropě
- střed Evropy Category: Evropa als:Europa ja:ヨーロッパ ko:유럽 ms:Eropah roa-rup:Evropa simple:Europe th:ทวีปยุโรป zh-min-nan:Europa

Alpy

Alpy jsou evropské velehory. Samotný název "Alpy" je vlastně obecné označení velehor, který pochází z keltského výrazu "alp", což znamená vysoké horstvo.

Vznik

Počátek vzniku se datuje do doby kolem spodní křída, kdy se na dno geosynklinály, neboli mořské rozsedliny v oceánu Tethys usazovaly sedimenty. Ve třetihorách, asi před 40 až 60 miliony let vlivem natlačování Africké desky na Eurasijskou se začaly vrstvy usazenin vrásnit, tzv. alpínská orogeneze. Výrazné vyzdvihování probíhalo na přelomu třetihor a čtvrtohor. Dalším faktorem modelování pohoří bylo pleistocénní zalednění, po němž nám zbylo pouze něco kolem 3000 km2 ledovců, četné kary a jezera (největší Bodamské)

Ledovce

Z ledovců největší je 24 km dlouhý Aletschský v Bernských Alpách. Intenzita zalednění během posledních staletí stagnuje. V 17. století sílila, v 18. a 19. století kulminovala na zhruba 4000 km2 a od konce 19. století po současnost slábne.

Rozloha

Celé pohoří se táhne v šířce od 130 až 260 kilometrů v délce kolem 1200 kilometrů celkem přes sedm států od francouzské riviery až k Vídni a zaujímá rozlohu kolem 180000 km2. Řeka Rýn na švýcarsko - rakouských a švýcarsko - lichtenštejnských hranicích a přibližná spojnice Lichtenštejnska s italským městem Como vytyčují hranici mezi dvěma základními podcelky: Západní a Východní Alpy.

Západní Alpy

Východní Obecně lze říci, že hory Západních Alp jsou vyšší a mají strmější svahy. Mont Blanc na italsko - francouzských hranicích je se svými 4807 metry je nejvyšší vrchol Evropy (ale jen, nepočítáme-li Elbrus s 5642 metry).

Východní Alpy

Sněžná čára Východních Alp dosahuje 2800 metrů na severním a 2900 metrů na jižním svahu. V této části dosahují nejvyšších vrcholů Ötztaler Alpen (Wildspitze 3772 m n.m.) sahající k švýcarským a italským hranicím. Sem naštěstí zasáhl turistický boom o něco citelněji, než v jiných oblastech, takže na ploše kolem 500 km2 narazíme jen zřídka na známky lidské činnosti, například přehradní nádrž Gepatsch, několik sjezdovek a malé vesničky. Na západě jsou ohraničeny Innem a na východě údolím Ötztal. Za ním pak navazují Stubaier Alpen (Zuckerhütl 3507 m n. m.). V západní části jsou rovněž panenské, ale Brennerský průsmyk (1371 m n. m.), který je ohraničuje z východu dnes slouží jako dopravní tepna z Innsbrucku do italského Bolzana, čili ideální místo na využití svahů pro sportovní a rekreační účely. V tomto průsmyku vedla už v roce 1772 silnice, 1867 železnice a dnes dálnice A13. Dále na východ pokračují Zillertaler Alpen s kvalitními lyžařskými areály v okolí Mayrhofenu nebo na severním svahu hory Olperer (3476 metrů n. m.). Některé sjezdové tratě jsou až 12 km dlouhé. Ve Vnějších Alpách se s místy věčného sněhu nesetkáváme. Na severovýchodě mezi řekami Inn, Rosanna a Lech se táhne v délce 40 kilometrů romantické horské pásmo Lechtaler Alpen s nejvyšší horou Parseierspitze (3036 m n. m.) nad městečkem Landeck. Horská silnice mezi Imstem a Elmenem překonává hřeben v sedle Hahntennjoch v nadmořské výšce 1905 metrů.

Turismus

Alpský turismus začal po "objevení" Alp anglickými horolezci v předminulém století. Dnes jsou Alpy turisticky známým a oblíbeným místem od náročných sportů po rekreaci. Častým jevem je skot volně se procházející po silnicích, vedoucích pastvinami, na kterých jezdí autobusy s turisty fotografujících a filmujících alpskou scenérii.

Podívejte se též na


- [http://triglavslovenia.com Slovinsko a Julske Alpy]
- Alpinismus
- Geografie
- [http://visibleearth.nasa.gov/cgi-bin/viewrecord?22397 NASA - Visible Earth] Kategorie:Evropa Kategorie:Pohoří Kategorie:Alpy als:Alpen ja:アルプス山脈 ko:알프스 산맥

Malá Asie

Malá Asie je poloostrov, na kterém se dnes nachází Turecká republika; leží tedy mezi Černým, Středozemním a Egejským mořem. Historický římský název této oblasti je Anatolie (turecky Anadolu).

Historie

V dobách starověku sídlila v Malé Asii slavná Chetitská říše, později pak féničané. V prvních stoletích našeho letopočtu se dostala částečně pod řecký vliv, hlavně západní části (města Troja, Konstantinopolis, Trabzon a Milét), největší vliv měli Řekové v době Alexandra Velikého. Po rozmachu Římské říše a jejího rozšíření až sem se zde nacházelo několik provincií - Bithýnie, Kappadokie, Kilkie, Lýdie, Frýgie a další. Po roce 313, kdy došlo k rozdělení impéria, připadl celý poloostrov pod správu Konstantinopole. Byzantská říše jej spravovala až do 13. století, kdy většinu území obsadila nově vznikající říše Osmanská. Osmani se rozšiřovali tak rychle, že zatlačli Byzanc až k Cařihradu a v polovině 15. století ho dobyli. Díky výbojům Osmanů křesťanství, které zde bylo rozšířené už od svého počátku poměrně rychle vymizelo a bylo nahrazeno islámem, kostely byly zbořeny nebo přebudovány na mešity. Ke konci 19. století však i Osmanské impérium začalo ztrácet dech a v první světové válce, které se také zúčastnilo prohrálo. To umožnilo Řekům, aby získali zpět svá ztracená území v Evropě, ale Anatolie celá zůstala nově vzniklé Turecké republice. Protože dělení bylo provedeno podle náboženského a nikoliv národnostního klíče, z poislámštěných Řeků se stali Turci a z křesťanských Turků Řekové. Ještě dlouho po tomto dělení si Řecko kladlo nároky na západní část poloostrova.

Podívejte se také na


- Turecko
- Římská říše Kategorie:Asie Kategorie:Poloostrovy ja:アナトリア半島 ko:소아시아 simple:Asia Minor th:อนาโตเลีย

Afrika

Afrika je třetím největším kontinentem. Má rozlohu 30 065 000 km², což představuje 20,3 % celkového povrchu souše na Zemi. Afrika má více než 600 miliónů obyvatel, což je jedna desetina celkové populace Země. Staří Římané používali pro severní část kontinentu, zhruba odpovídající dnešnímu Tunisku, jméno Africa terra ("země Aferů"). Slovo Afer může být arabského původu ("afer" = prach); může jít také o pojmenování kmene Afridi, který žil v severní Africe okolo Kartága; může být řeckého původu ("aphrike" = bez chladu); anebo může jít o latinský původ ("aprica" = slunečná). Kartága

Geografické členění Afriky

Afriku lze základně rozčlenit několika způsoby. Buďto na severní, střední a jižní (případně ještě západní a východní), nebo (což je tradičnější) na Severní Afriku (též bílou, resp. arabskou), která zahrnuje Saharu a území na sever od ní, a Subsaharskou Afriku (též černou), která se dále člení na Sahel, tropickou Afriku a Jižní Afriku.

Dějiny

Afrika je domovem nejstaršího obydleného území na Zemi a všeobecně se má za to, že lidská rasa se vyvinula na území dnešního afrického kontinentu. Po většinu lidské historie Afrika neměla žádné národní státy. Místo toho byla obydlena mnoha malými, volně propojenými kmenovými skupinami, královstvími a rodinami. Ve 14. století do Afriky přišli evropští cestovatelé. Vyjednávání s některými místními kmenovými náčelníky Evropanům umožnilo zajmout milióny Afričanů a odvézt je na práci do celého světa. Tento obchod je známý jako obchodování s otroky. Na začátku 19. století evropské imperiální mocnosti obsadily většinu afrického kontinentu a vytvořily kolonie. Koloniální panství skončilo až s koncem 2. světové války, kdy všechny kolonie postupně získaly nezávislost. Značná část dnešních států v Africe má hranice pocházející ještě z období kolonialismu.

Demografie

Obyvatelstvo Afriky jsou převážně černoši. Zimbabwe a Jihoafrická republika si udržují malé, ale významné menšiny bělochů a Asiatů. Státy v severní Africe mají arabské většiny. Afrika je domovem celé škály různých náboženských skupin. Křesťanství a islám jsou výrazně zastoupeny v mnoha zemích, zatímco další země si udržují regionálně jedinečné kmenové zvyky a obyčeje.

Státy

right

Všechny státy podle abecedy


- Alžírsko
- Angola
- Benin
- Botswana
- Burundi
- Burkina Faso
- Čad
- Demokratická republika Kongo (dříve Zair)
- Džibutsko
- Egypt
- Eritrea
- Etiopie
- Gabon
- Gambie
- Ghana
- Guinea
- Guinea-Bissau
- Jihoafrická republika
- Kamerun
- Kapverdy
- Keňa
- Komory
- Kongo
- Lesotho
- Libérie
- Libye
- Madagaskar
- Malawi
- Mali
- Maroko
- Mauritánie
- Mauricius
- Mosambik
- Namibie
- Niger
- Nigérie
- Pobřeží slonoviny
- Rovníková Guinea
- Rwanda
- Senegal
- Seychely
- Sierra Leone
- Somálsko
- Středoafrická republika
- Súdán
- Svatý Tomáš a Princův ostrov
- Svazijsko
- Tanzanie
- Togo
- Tunisko
- Uganda
- Zambie
- Západní Sahara
- Zimbabwe

Státy seskupené do regionálních celků

Jižní Afrika

- Angola
- Botswana
- Jihoafrická republika
- Lesotho
- Madagaskar
- Malawi
- Mauricius
- Mosambik
- Namibie
- Reunion
- Svazijsko
- Zambie
- Zimbabwe
Severní Afrika

- Alžírsko
- Ceuta
- Egypt
- Libye
- Maroko
- Mauritánie
- Melilla
- Súdán
- Tunisko
- Západní Sahara
Střední Afrika

- Středoafrická republika
- Čad
- Demokratická republika Kongo
- Kongo
Východní Afrika

- Burundi
- Džibutsko
- Eritrea
- Etiopie
- Keňa
- Komory
- Seychely
- Rwanda
- Somálsko
- Tanzanie
- Uganda
Západní Afrika

- Benin
- Burkina Faso
- Gabon
- Gambie
- Ghana
- Guinea-Bissau
- Kamerun
- Kapverdy
- Libérie
- Mali
- Niger
- Nigérie
- Pobřeží slonoviny
- Rovníková Guinea
- Senegal
- Sierra Leone
- Svatý Tomáš a Princův ostrov
- Togo

Podívejte se také na


- Africká unie
- Gangnihessou
- Armáda Božího odporu Kategorie:Afrika ja:アフリカ ko:아프리카 ms:Afrika simple:Africa th:ทวีปแอฟริกา zh-min-nan:Hui-chiu

Borovice lesní

Borovice lesní (Pinus sylvestris) je jehličnatý strom s mohutným hluboko jdoucím hlavním kořenem a široce rozestřenou až plochou korunou. Může dorůst výšky až 40 metrů. Dožívá se stáří 300 až 350 let.

Synonyma


- Pinus rubra P. Miller, 1768
  - Pinus sylvestris Linné, 1753 var. rubra (Miller, 1768) Cariot & St-Lager, 1889
- Pinus sylvestris Linné, 1753 var. hamata Steven, 1838
  - Pinus hamata (Steven, 1838) D. Sosnowsky, 1925, non Roezl, 1857
  - Pinus hamata (Steven, 1838) Fomin, 1928, non Roezl, 1857
- Pinus kochiana Klotzsch ex C. Koch, 1849
  - Pinus sylvestris Linné, 1753 subsp. kochiana (Klotzsch ex C. Koch, 1849) Eliçin 1970 (1971)
- Pinus scotica von Willdenow ex Endlicher
  - Pinus sylvestris Linné, 1753 subsp. scotica (P. K. Schott) E. Warburg in Clapham, Tutin & E. Warburg, 1952
- Pinus sylvestris Linné, 1753 var. fastigiata Carrière, 1855
  - Pinus sylvestris Linné, 1753 f. fastigiata (Carrière, 1855) Beissner
- Pinus sylvestris Linné, 1753 var. fruticosa Borbás
- Pinus sylvestris Linné, 1753 var. patula Rouy 1913
- Pinus fominii Kondratjuk, 1950
- Pinus borealis Salisbury, 1796 (nom. illeg.)

Poddruhy


- Pinus sylvestris Linné, 1753 subsp. sylvestris - borovice lesní pravá
- Pinus sylvestris Linné, 1753 subsp. engadinensis (Heer, 1862) P. Ascherson & P. Graebner, 1897- borovice lesní engadinská (vyskytuje se pouze v Alpách), synonyma:
  - Pinus sylvestris Linné, 1753 var. engadinensis Heer, 1862

Vzhled

Kůra dolní části kmene je šedohnědá, deskovitě rozpukaná, v horní části a u větví má barvu rezavou, konce větví jsou pokryty kůrou zelenou. Kořenový systém je založen na existenci mohutného, do hloubky jdoucího hlavního kořene. Jehlice dlouhé 4-8 cm vyrůstají ve svazečcích po dvou z brachyblastů. Kvete v dubnu až červnu (poprvé ve stáří 15-20 let). Samčí šištice jsou sírově žluté a vyrůstají na bázi letorostů, samičí růžově červené a lze je nalézt jednotlivě až po třech na koncích větví pod vrcholovým pupenem. Dozrávají v 3-6 cm dlouhé, kuželovitě vejcovité šišky dva roky.

Rozšíření

šišky Areál borovice lesní zahrnuje mírný a chladnější pás celé Eurasie; jižní hranice areálu leži přibližně mezi 45º a 50º s. š., na sever se vyskytuje zhruba až po polární kruh. V Evropě ji výjimečně nacházíme i ve Středomoří, ale např. se přirozeně nevyskytuje na jižní Ukrajině a v jižním Rusku. Nejsevernější výskyt v Evropě je hlášen z Laponska. V Severní Americe je pěstována pouze lesnicky.

Ekologie

Ekologické nároky jsou nevyhraněné; jde o světlomilný strom, který se připůsobí velmi rozličným podmínkám. Dobře se jí daří i na skalách, sutích či písčitých půdách (písčitý bor). Ve vichřici se zpravidla nevyvrací, ale láme. V některý lokalitách je vytlačována nepůvodními druhy borovic: v NP Podyjí borovicí černou (poznáme ji podle delších jehlic), v NP České Švýcarsko borovicí vejmutovkou (jehlice ve svazečku po pěti).

Využití

Poskytuje vynikající pružné, lehké a měkké pryskyřičnaté dřevo s výraznou kresbou letokruhů. Používá se na výdřevu v dolech na výrobu pražců. Je též jedním z nejvhodnějších dřev na stavbu lodí. Vynikající je i jako palivo. Pryskyřice je zdrojem terpenických látek. Krom toho je vysazována pro zpevnění sutí a písčitých půd a jako okrasný strom.

Památné stromy


- Borovice na Makové
- Borovice u Nechanic
- Borovice u Pecky
- Borovice u Staré Paky
- Borovice v Kamenném Újezdě
- Libáňská borovice
- Tajanovská borovice

Literatura

Květena ČSR, díl 1 / S. Hejný, B. Slavík (Eds.). - Praha : Academia, 1988. - S. 291-294. - ISBN 80-200-0643-5 Kategorie:Borovicovité Kategorie:Stromy

Česko

Česko je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Sousedí na západě s Německem, na severu s Polskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Rakouskem. Území České republiky se skládá z 3 historických zemí: Čechy, Morava a České Slezsko, přičemž od roku 1920 jsou součástí Čech a Moravy malé okrajové části původních Dolních Rakous, kterými jsou České Velenice s okolím (tzv. Vitorazsko), a Valticko s tzv. Dyjským trojúhelníkem. Česko je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU).

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Česka O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. stol. př. n. l. obývají tuto oblast Keltové a v 1. století n. l. přicházejí kmeny Germánů. Od 5. století se na území dnešního Česka objevují Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši. V roce 833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vzniká Velkomoravská říše, která postupně zahrnuje i Čechy (890-894), Slezsko, Lužice, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše, od níž se Čechy v roce 894 odtrhly, byla v roce 907 rozvrácena Maďary. Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy je mj. pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj. V průběhu 10. a 11. století dochází ke konsolidaci státu, je připojena Morava a země se stává královstvím. Svého vrcholu dosahuje za posledních Přemyslovců, ale hlavně za vlády Karla IV. V 15. století české země výrazně oslabily husitské války. V roce 1526 definitivně nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V roce 1547 a v roce 1618 vypuklo proti panovníkovi ozbrojené povstání. Defenestrace místodržících se stala počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni tvrdými represemi. Začala násilná rekatolisace českých protestantů. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od konce 18. století začíná v českých zemích národní obrození, které usiluje o obnovu české kultury a jazyka a později o získání politické moci. Po porážce Rakouska–Uherska v první světové válce (1914 – 1918) se české země 28. října 1918 osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa (Republika československá, Československá republika, ČSR, nazývaná též první republika), jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus (jinak též Zakarpatskou Ukrajinu). Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Po tomto aktu se do názvu Československa vrátil spojovník (Česko-Slovensko) a hovoří se o tzv. druhé republice. 14. března 1939 se Slovensko odtrhlo a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a Němci byli vysídleni do Německa a Rakouska. V únoru 1948 se převratem v Československu chápou moci komunisté; země se stává totalitním státem a součástí sovětského bloku. V roce 1960 byl její politický název změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Zákonem o federalisaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se Československo formálně změnilo na federaci dvou národních států – Česka (oficiálně Česká socialistická republika, ČSR) a Slovenska (oficiálně Slovenská socialistická republika, SSR). Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce 17. listopadu 1989. Počátkem roku 1990 byl z politického názvu obou národních republik odstraněn přívlastek „socialistická“. Počátkem jara téhož roku se politický název Československa změnil na Československá federativní republika (ČSFR), který byl necelý měsíc poté opět upraven do ne příliš vhodné podoby Česká a Slovenská Federativní Republika. Jako státní útvar přestalo Československo existovat 1. ledna 1993, kdy se mírovou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko. Roku 1999 bylo Česko přijato do NATO. Česko spolu se Slovenskem schválily v referendu v roce 2003 svůj přístup k Evropské unii, který nabyl účinnosti 1. května 2004.

Politický systém

Hlavní článek: Politický systém Česka Česká republika je parlamentní demokracie. Výkonnou moc má vláda, která vydává nařízení a navrhuje zákony. Je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený každých pět let Parlamentem. Prezident navrhuje ústavní soudce, které musí schválit Senát, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy na návrh předsedy. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictví i od jednotlivých členů vlády. Český Parlament je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Jednou za dva roky se obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb.
Senátem
Mapa České republiky (přehled)

Senátem
Kraje České republiky

Administrativní rozdělení

podívejte se také na: kraj, okres, CZ-NUTS, NUTS

Kraje

V roce 2000 začalo fungovat 14 nových samosprávných krajů. Pro výkon státní správy na krajské úrovni byl rovněž zvolen smíšený model: krajský úřad je krajským orgánem; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor.

Historie krajů

Ještě v rámci Československa se území dnešní České republiky dělilo na 8 krajů: Hlavní město Praha, Středočeský (Praha), Jihočeský (České Budějovice), Západočeský (Plzeň), Severočeský (Ústí nad Labem), Východočeský (Hradec Králové), Jihomoravský (Brno) a Severomoravský (Ostrava). Kraje se dále dělily na okresy, dohromady bylo v Česku 75 okresů (sedmdesátý šestý, Jeseník, vznikl až v 90. letech 20. století). Toto rozdělení platilo od roku 1960. Tehdejší kraje nebyly samosprávné. Krajské národní výbory (KNV) byly státní úřady. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existovaly dále, ale neměly žádný obecný správní úřad.

Okresy

V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory přejmenovány na okresní úřady. Místní a městské národní výbory byly zrušeny a byla obnovena obecní samospráva. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česko se 1. ledna 1993 stalo samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Ke dni 1. ledna 2003 byly zrušeny okresní úřady. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. Některé úřady mají okresní působnost, např. okresní soudy.

Správní obvody, malé okresy, obce III. typu

Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. [typu]"). Takovými obcemi se samozřejmě stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších. Tyto obvody se někde dále dělí na obvody obcí s pověřeným obecním úřadem, které vykonávají některé pravomoci i pro okolní obce.

NUTS

NUTS)]]
Statistické oblasti NUTS 2
v České republice, CZ-NUTS 2
Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zárověň i na úrovni NUTS 2.

Euroregiony

:viz hlavní článek Euroregion Euroregiony jsou zakládány k regionální spolupráci v Evropě, zpravidla v regionech do nedávna (v našich oblastech do listopadu 1989) dělených státními hranicemi.

Zeměpisné podmínky

Českým územím prochází hlavní rozvodí oddělující povodí Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část Česka vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin a středohory (Šumava, Český les, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy). Více na stránce o geomorfologickém členění Česka. Podnebí Česka se vyznačuje vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Je charakterizováno západním prouděním s převahou západních větrů, intenzivní cyklonální činností a poměrně hojnými srážkami. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přibývá kontinentálních podnebních vlivů. Velký vliv na podnebí Česka má nadmořská výška a reliéf. Z celkové plochy státního území leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m. Střední nadmořská výška je 430 m. Rovněž flora a fauna vyskytující se na území Česka svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. Délka západní společné hranice Česka s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km.
- Nejníže položené místo: Labe na odtoku ze země, 115 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Sněžka, 1602 m n. m.

Ekonomika

Hlavní článek: Ekonomika Česka Česko vykazuje jednu z nejstabilnějších a nejvíce prosperujících ekonomik ze všech postkomunistických zemí. Během 90. let došlo k základním změnám ve vlastnických vztazích – malé a velké privatizaci, restituci, dále k restrukturalizaci a technologické modernizaci, umožněných jak domácími úvěry, tak zejména otevřením země a přílivem zahraničních investic. Po počáteční expansi česká ekonomika podlehla malé recesi, z které se zotavovala od poloviny roku 1999. Růst v letech 2000 – 2001 byl zapříčiněn hlavně vývozem do EU, především do Německa, dalším přílivem zahraničních investic a oživující domácí poptávkou. Velký problém v budoucnosti mohou způsobit vysoké rozpočtové deficity a rostoucí státní dluh. S potížemi se také potýká nedokončená privatizace státních podniků. Nedokončeny jsou také změny v zákonodárství a zejména v soudnictví. Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí. Dále se ještě v malém rozsahu těží ropa a zemní plyn, kaolín nebo stavební hmoty. Zemědělská výroba téměř uspokojuje domácí poptávku. Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa, zelenina, len a řepka. Svůj význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvl. kaprů). Základem energetiky jsou tepelné elektrárny (75 %) a jaderné elektrárny (Temelín a Dukovany). Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brněnsko, Ostravsko a Plzeňsko. Mezi důležitá odvětví průmyslu patří hutnictví, strojírenství, textilní průmysl, potravinářský průmysl, elektroprůmysl a výroba dopravních prostředků. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím je stavebnictví. Česko má hustou dopravní síť. Prudce se rozvíjejí telekomunikace. Zahraniční obchod má v posledních letech pasivní bilanci, danou hlavně dovozem paliv a moderních technologií, kterou ale vyrovnávají vysoké příjmy z turistiky.

Obyvatelstvo

Hlavní článek: Obyvatelstvo Česka Přirozený přírůstek obyvatelstva je záporný -0,08 % (odhad 2003). Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 75 let (odhad 2003). Ve městech žije celkem 71 % populace. Většina obyvatel Česka má českou národnost (90,4 %) nebo moravskou národnost (3,7 %) a mluví česky. Čeština patří do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny. Dalšími etnickými skupinami jsou Poláci, Němci (zbytek dřívější velké menšiny), Romové, Maďaři, Ukrajinci a další. Po rozdělení Československa v roce 1993 zůstali někteří Slováci v Česku a dnes tvoří asi 2 % obyvatelstva. Většina populace (59 %) je bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (27 %), 1 % obyvatel je členy Církve československé husitské, necelé 1 % Českobratrské církve evangelické. Počet vyznavačů judaismu je nepatrný.

Kultura


- Světové kuturní a přírodní dědictví: Český Krumlov, Holašovice, Kutná Hora, Praha, Telč, Karlovy Vary, Olomouc.
- Turistická místa: Krnov, Pardubice, Svatý Jan pod Skalou, oblast severní Moravy, hory - Krkonoše, Šumava, Jeseníky, Beskydy; dále Moravský kras, Český ráj, hrady a zámky - Karlštejn, Konopiště, Hluboká, Pernštejn
- Český film

Pohledy ze satelitu

Český film Český film

Podívejte se též na


- Seznam českých měst
- Chráněná území
- Zeměpis
- Evropa

Externí odkazy


- [http://www.czech.cz Oficiální český portál]
- [http://www.vlada.cz Úřad vlády]
- [http://www.hrad.cz/cz/ Pražský hrad]
- [http://www.psp.cz Poslanecká sněmovna]
- [http://www.senat.cz Senát]
- [http://www.portal.gov.cz Portál veřejné správy] K názvu Česka:
- [http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=951 Základní publikace ČÚZK k českému geografickému názvosloví] Leoš Jeleček, 27.4.2004, National Geographic, Česko (ČÚZK = Český úřad zeměměřický a katastrální) Category: Česko ja:チェコ ko:체코 simple:Czech Republic zh-min-nan:Česko

NP Podyjí

Národní park Podyjí byl vyhlášen ke dni 10. května 1991 nařízením vlády ČR č. 164/1991 Sb. na ploše 63 km² v nejcennějších oblastech bývalé CHKO Podyjí (Tato CHKO byla vyhlášena roku 1978 na rozloze 103 km²). 1978 Přirozenou osou NP Podyjí je řeka Dyje protékající mezi krajními body NP (Vranov nad Dyjí a Znojmo) 40 km dlouhým, hlubokým meandrovitým údolím. Na údolí Dyje navazuje komplex lesů o rozloze cca 52 km². Na jihovýchodním okraji lesa leží na spojnici Znojmo - Hnanice unikátní pásmo stepních vřesovištních lad. Údolí řeky Dyje má kaňonovitý charakter a Dyje zde vytváří unikátní říční fenomén s mnohými meandry, hluboce zaříznutými údolími bočních přítoků, nejrůznějších skalních útvarů a kamenných moří. Vysoká pestrost rostlinných a živočišných společenstev daná střídavou exposicí svahů od jižní až po severní umožňuje sousedství lesostepních lokalit pronikající z panonské oblasti s lokalitami dubohabrových lesů. Na vyhlášený Národní park Podyjí navázalo v roce 2000 vyhlášení Národního parku Thayatal na rakouské straně hranice. Území NP Thayatal navazuje bezprostředně na území NP Podyjí na české straně. Rostlinstvem patří NP Podyjí mezi nejbohatší velkoplošná chráněná území ČR. Střídání exposic svahů se projevuje v mozaikovosti společenstev teplo- i chladnomilných i stínomilných. Na Vranovsku se na severních svazích zachovala společenstva bučin s příměsí jedle a tisu, která odpovídají podhorskému vegetačnímu stupni. Již v tomto území jsou však horní hrany svahů s jižní exposicí, podobně jako v nižších polohách, porostlé lesostepními společenstvy s množstvím sucho- a teplomilných druhů. Většina lesních porostů je tvořena světlými listnatými lesy s převahou dubu, na některých místech v minulosti nevhodně nahrazenými borovými monokulturami. Na východním okraji lesního komplexu se nachází zbytky rozvolněných doubrav, které byly v minulosti vykáceny a přeměněny na pastviny na kterých se díky režimu pastvy v minulosti vytvořila unikátní náhradní společenstva s převládajícím vřesem obecným. Pásmo tzv. znojemských vřesovišť se táhne od Znojma až daleko do Rakouska za Retz. Z bohatě zastoupených živočichů žije na území parku vydra říční, ve stepních partiích sysel obecný. Vzácné ptáky zastupuje dudek chocholatý, čáp černý, výr velký, skorec vodní a další. Z plazů se v NP Podyjí vyskytují všechny druhy užovek. Rovněž hmyz je zastoupen mnoha jinde vzácnými druhy jako je například roháč obecný, kudlanka nábožná, tesařík obrovský, nosorožík kapucínek, otakárek ovocný, jasoň dymnivkový a jiné. Správa Národního parku Podyjí sídlí na adrese: Na vyhlídce 5, 669 03 Znojmo

Externí odkazy


- http://www.nppodyji.cz – stránky české části parku
- http://www.np-thayatal.at – stránky rakouské části parku
- http://fotoprazak.net/2-vyber_lokalit_krajin/lokality_krajin/dalsi/Podyji.htm fotografie z NP Podyjí
- http://www.znojmo.biz Znojmo - turistický informační server Podyjí, národní park Podyjí, národní park Podyjí, národní park

Varieta

Varieta, je botanický taxon nižší než druh. Anglickým ekvivalentem je "cultivar". Kultivar je někdy nesprávně používán i v české literatuře. Pro varietu používáme zkratku var. Pro Cultivar pak zkratku ctv. Kategorie:Botanika

Kraň

Kranj (česky Kraň, německy Krainburg) je město ve Slovinsku v historické zemi Kraňsku, jehož metropolí původně bylo, než se jí stala Lublaň. Se svými 51 000 obyvateli je čtvrté největší ve Slovinsku. Leží 20 km severozápadně od Lublaně.

Historie

Město existuje zhruba od 11. století, od 15. století je opevěné; v této době se o něj střídalo mnoho vládců, až nakonec vládu nad ním i celým Kraňskem získali Habsburkové. Po 1. světové válce se pak většina Kraňska spolu s ostatními slovinskými regiony připojila ke Království SHS.

Externí odkazy


- http://www.kranj.si/
- http://www.burger.si/Kranj/Kranj.html
- http://www.slovenia-tourism.si/ Kategorie: Slovinská města ja:クラーニ

Kořen

Kořen (radix) je podzemní orgán rostliny. Kořenem čerpá rostlina z půdy vodu s rozpuštěnými minerálními živinami a upevňuje se v půdě. Druhotně se kořen uplatňuje i jako zásobní orgán, orgán vegetativního rozmnožování a při symbióze s jinými rostlinami. Na rozdíl od stonku není článkovaný, nemá listy ani zákonitě postavené pupeny, chlorofyl a průduchy. Dorůstá vzrostným vrcholem, krytým čepičkou. Roste pozitivně geotropicky a negativně fototropicky. Typy kořene:
- kořen hlavní (primární),
- z něho vyrůstají kořeny postranní (sekundární), které se mohou dále větvit,
- a kořeny přídatné (adventivní), vyrůstající kdekoliv na rostlině. Přeměnou kořene vznikají například kořenové hlízy.

Literatura


- Reisenauer R. et al.: CO JE CO? (1) Příručka pro každý den. Pressfoto - vydavatelství ČTK, Praha, 1982
- Encyklopedie CoJeCo, http://www.cojeco.cz Kategorie:Morfologie rostlin Kategorie:Botanika

Brachyblast

Brachyblast (též kolcová větévka) je zkrácená větévka. U některých jehličnatých stromů čeledi borovicovitých z ní vyrůstá jehličí. Po sezónním opadnutí jehlic (např. u modřínu) tam větvička zůstává a později vyrostou nové na tom samém místě. Naproti tomu u borovice se jehlice obmněňují průběžně a nové jehlice vyrůstají na jiném brachyblastu. I v tomto případě však brachyblast zůstává. Jako brachyblast se označují také krátké kolcové větévky u ovocných stromů, na nichž mají listy zhuštěný růst. U jádrovin (hrušně, jabloně, ...) jsou brachyblasty zároveň plodonoši, tj. krátkými větvičkami na nichž strom přednostně zakládá květy a následně i plodí. U planých stromů a u peckovin se brachyblasty vyskytují spíše jako krátké ostré větvičky, které představují analogickou strukturu (tj. shodnou funkcí a odlišnou původem) k trnům (např. trnka). Kategorie:Stromy

Rakousko

Rakousko je federace 9 spolkových zemí ležící ve střední Evropě, bez přístupu k moři. Rakousko hraničí s Lichtenštejnskem (35 km) a Švýcarskem (164 km) na západě, s Itálií (430 km) a Slovinskem (330 km) na jihu, s Maďarskem (366 km) a Slovenskem (91 km) na východě a s Českem (362 km) a Německem (784 km) na severu. Rakousko je členskou zemí Evropské unie.
- Oficiální název: Rakouská republika (Republik Österreich)
- Administrativní dělení: 9 spolkových zemí
- Velká města: Graz, Linz, Salzburg, Innsbruck
- Nejníže položené místo: Neusiedler See, 115 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Grossglockner, 3798 m n. m., Alpy
- Turistická místa: Vídeň, Salzburg, Innsbruck, Zell am See, Grossglocknerská vysokohorská silnice, Kitzbühel

Historie

Rakousko bylo kdysi centrem Rakousko-uherské říše. Po první světové válce, kterou Rakousko-Uhersko prohrálo, bylo mocnářství rozděleno na menší státy. V roce 1938 bylo Rakousko anektováno hitlerovským Německem a po roce 1945 obsazeno vítěznými Spojenci. Státní smlouva z roku 1955 ukončila období okupace, uznala nezávislost Rakouska a zakázala unifikaci s Německem. Ústavní zákon v témže roce vyhlásil "věčnou neutralitu" Rakouska, což bylo podmínkou ke stažení sovětských vojsk. Rakousko se v roce 1995 stalo členskou zemí Evropské unie.

Administrativní rozdělení

Spolkové země

Evropské unie

Podívejte se též na


- Zeměpis
- Evropa

Externí odkazy


- [http://www.vseorakousku.cz Vše o Rakousku] Kategorie:Rakousko fiu-vro:Austria als:Österreich ja:オーストリア ko:오스트리아 ms:Austria simple:Austria th:ประเทศออสเตรีย zh-min-nan:Tang-kok

Taxonomie

Taxonomie je teorie a praxe klasifikace organismů. Taxonomie je věda zabývající se rozdělením organismů (taxonů) podle určitých pravidel do jednotlivých hierarchicky uspořádaných kategorií. Etymologie: z řeckých slov „taxis“ = uspořádání, „nomos“ = zákon). Podívejte se také na:
- systematika

Externí odkazy

[http://www.biolib.cz/cz/glossary/dir283/ výkladový slovník termínů z taxonomie] Kategorie:Systematika th:อนุกรมวิธาน

Dřevo

Dřevo je pevné pletivo stonků vyšších rostlin, které označujeme jako dřeviny. Dřevo vzniká v rostlinách z meristémových buněk. Dřevo je zahrnováno mezi obnovitelné zdroje energie, jako jeden z druhů biomasy. Je to snadno dostupný přírodní materiál, který lidé široce využívají po celou dobu své historie.

Složení dřeva


- celulóza (40–50 %)
- lignin (20–30 %)
- hemicellulóza (20–30 %)
- další látky (1–3 %, u tropických dřevin až 15 %): terpeny, tuky, vosky, pektiny, třísloviny (pouze u listnáčů), steroly, pryskyřice
- popel (0,1–0,5 %, u tropických dřevin až 5 %)

Stavba dřeva

Stavba dřeva se odlišuje dle měřítka zkoumání a:
- makroskopická stavba dřeva – úroveň čistého dřeva, příp. letokruhů,
- mikroskopická stavba dřeva – úroveň buněk,
- submikroskopická stavba dřeva – stavba buněčné stěny dřeva a chemické složení.

Základní druhy dřeva


- Jehličnaté dřeviny,
- listnaté dřeviny,
  - kruhovitě pórovité dřevo – např. dub, jasan,
  - polokruhovitě pórovité dřevo – např. ořešák,
  - roztroušeně pórovité dřevo – např. buk.

Využití dřeva


- Výroba nástrojů,
- nábytek
- stavební materiál
- výroba dopravních prostředků (lodě),
- palivo,
- výroba papíru a celulózy.

Podívejte se také na


- Forest Stewardship Council (FSC) - http://www.czechfsc.cz/

Externí odkazy


- http://www.woodnet.cz/ - zpravodajství týkající se dřeva, portál o trhu dřeva a dřevařských výrobků (částečně anglicky) Kategorie:Biomasa Kategorie:Materiály Kategorie:Lesnictví ja:木 simple:wood

Kategorie:Stromy

V této kategorii byste měli nalézt soubor všech ve wikipedii na úrovni článku zpracovaných vyšších rostlin, které mohou nabývat formy stromu, a to včetně těch, které stejně často nebo i častěji rostou jako keře. Dále zde jsou i další články, které se stromů nějak týkají. Kategorie:Botanika Kategorie:Vyšší rostliny

Kategorie:Borovicovité

Kategorie:Borovicotvaré

东方红1号

“东方红一号” (Dong Fang Hong I/Red East 1)衛星是中國的第一顆人造地球衛星，由以錢學森為首任院長的中國空間技術研究院研製，當時共做了五顆樣星，結果第一顆衛星就發射成功。該院制定了「三星規劃」：即東方紅一號、返回式衛星和同步軌道通信衛星，而孫家棟則是當時「東方紅一號」衛星的技術負責人。1967年，黨鴻辛等人選擇了一種以銅為基礎的天線幹膜，成功解決在100℃至零下100℃下超短波天線信號傳遞困難問題。「東方紅一號」衛星因工程師在其上安裝一台模擬演奏《東方紅》樂曲的音樂儀器，並讓地球上從電波中接收到這段音樂而命名。 「東方紅一號」衛星以火車運輸時，鐵路沿線每兩根電線杆間由一位荷槍實彈的衛兵守衛。於1970年4月24日 21時35分用「長征一號」運載火箭 (CZ-1)載著「東方紅一號」衛星從中國西北酒泉衛星發射中心發射升空，21時48分進入預定軌道。 「東方紅一號」衛星的主要任務是進行衛星技術試驗、探測電離層和大氣層密度。衛星為近似球形的72面體，質量173千 克，直徑約1米、採用自旋姿態穩定方式，轉速為120/分，外殼表面由按溫度控制要求經過處理的鋁合金為材料，球狀的主體上共有四條二米多長的鞭狀超短波天線，底部有連接運載火箭用的分離環。衛星飛行軌道為近地點439公里、遠地點2384公里、軌道平面和地球赤道平面為傾角68.5度的近地橢圓軌道，運行地球一圈周期為 114分鐘。「東方紅一號」衛星除了裝有試驗儀器外，還可以以20兆赫的頻率發射《東方紅》音樂，該星採用銀鋅電池為電源。 「東方紅一號」衛星設計工作壽命20天（實際工作壽命28天），期間把遙測參數和各種太空探測資料傳回地面，至同年5月14日停止發射信號。 「東方紅一號」衛星的發射成功使中國成為世界上繼蘇聯、美國、法國和日本之後第五個完全依靠自己的力量成功發射人造衛星的國家。雖比它蘇聯發射第一顆人造衛星「斯普特尼克一號」晚了13年，它的質量超過了前四個國家第一顆衛星質量的總和。從此中國正式加入了「太空俱樂部」，發射成功後，錢學森向中央提出中國應該發展載人航天，並提交發展中國載人航天事業的報告，得毛澤東親筆批示「同意」。 2005年4月21日，中國空間技術研究院召集了當年曾參加設計、研制、生產和管理的航天科技人員，在「東方紅一號」衛星誕生地北京衛星製造廠為紀念碑揭幕，制造廠為配合神舟五號載人飛船成功發射周年紀念，亦制作了「東方紅一號」衛星的1：1模型，在北京天文館展出。

参看


- 东方红二号
- 东方红三号
- 中國航天 Category:人造卫星 Category:航天飞行器 category:中国航天

hotel kiev keno hoteles en berlin okucia metalowe sluby










































:: RELATED NEWS ::
SOO
Die Minneapolis, St. Paul and Sault Ste. Marie Railway (MStP&SSM), später SOO Line Railroad, ist eine US-amerikanische Eisenbahngesellschaft, deren Streckennetz hauptsächlich die US-Bundesstaaten Wisconsin, Minnesota und North Dakota sowie den nördlichen Teil von Michigan abdeckte. Durch Zukauf kamen später Strecken südlich von
Muhammad II.